Nikol Vlochová: “Dali jsme to. Dalších 100 km na elektrických vozících.”

Nikol Vlochová: “Dali jsme to. Dalších 100 km na elektrických vozících.”

Nedovedu si představit léto bez stanování.  Electric Eccentric dělá z ležáku jezdce, což je trampování, čudrování, cestování. Každý si najde to správné slovní spojení. Absolvujeme jízdu na svých elecktrických vozících. Někteří z naší výpravy používají  handbike.  Fantasii se meze nekladou. Bereme s sebou také koloběžky, kola, zkrátka co jezdí na elektrický nebo lidský pohon rychlostí 10 – 15 km/h.

A jaké to letos bylo?

Místo, kde jsme zahájili jíž 7. ročník, byl Camping Amerika ve Františkových Lázních.  Za sebe můžu říct, že tento Camp neměl ani jednu vadu na kráse. Skvělý bezbariérový komplex, skvělá obsluha, skvělí lidé, a v neposlední řadě krásné prostředí. Za mě vstřícnost ze všech stran.

První večer byl ve znamení oficiálního zahájení, stavění stanů a seznamování. Poté jsme se všichni odebrali  k večerní hygieně. Za svitu hvězd na obloze ve svých stanech, unavení, ale natěšení první den, jsme si popřáli dobrou noc.

První den ráno, po ranním probuzení při sluneční svitu, jsme se nasnídali každý po svém. Někdo ze svých vlastních zásob z domova, ostatní z campingové restaurace formou rautu.

Nervozitu střídalo nadšení.

Jeli jsme ve třech skupinkách. Naši skupinu vedla úžasná Evička Nováková. Naše skupina měla skvělé složení. Při naší putovní cestě jsme projížděli krásnou přírodou, lesy, lukami, setkávali jsme s různými zvířaty. Nechybělo také občerstvení v podobě lesních plodů, ovoce utržené přímo ze stromů a keřů. Během cesty jsme měli  zastávky v místních restauracích, abychom se občerstvili a  nabrali síly na  další část cesty. Zde se nabíjely elektrické vozíky, abychom dorazili včas a za denního  světla.

Cesty měly různé povrchy, asfaltované, polní, kamenité, překážkou byly občas velké kameny, železniční přejezdy a podobně. I když si má ruka a tělo dělaly někdy co chtěly. Například. Když vám levá ruka vystřeluje na každé větší nerovnosti, je to nepříjemné. Co si budeme povídat, asfaltka je prostě to nejlepší. Po ní se můžeme bezpečně rozjet na plnou rychlost. Akorát, když jedete plnou rychlostí, snažíte se držet u krajnice, tak se může stát, že navštívíte nedopatřením příkop plný kopřiv, i to se může přihodit. Jako třeba mě. Po menším kaskadérském kousku proběhl zbytek denní trasy v poklidu. Večer jsme zakončili společným táborákem. Unavení, ale šťastní .

Druhý den probíhal v podobném duchu. Čekalo nás nejnáročnějších  40 km do tábořiště Dronte v Sokolově. To bych nebyla já, aby se mi něco nepřihodilo. Pro změnu se mi vybil vozík. Poslední kilometr jsme mého elektrického parťáka přepnuli na mechanický pohon a mé ženy ve skupině mě dotlačily do cíle. Při usínání jsem doufala, že třetí den už pojedu bezi karambolů.

Třetí. Bohužel poslední  den jízdy. Čekalo nás 20 kilometrů jízdy do Svatošských skal. Cestou jsme navštívili hrad Loket, udělali pár vzpomínkových fotografií, ochutnali místní dobroty v podobě zmrzliny či ledového kafe. Hrozně rychle to uběhlo a my byli v našem posledním campu naší výpravy. S místem se pojila také pověst, jak svatební průvod Jana Svatoše nechala vodní víla proměnit v kámen.

Poslední den výpravy a následující den se  jelo už jen na vlak do Karlových Varu a zpět do svých domovů. Byli jsme sice unavení, ale plní zážitků, i přes náročné okamžiky, DALI JSME TO! 100 kilometrů v kolech na elektrických vozících.

Závěrem bych chtěla mnohokrát poděkovat Vaškovi a Elišce za to, že jsem mohla být opět součástí této výpravy! Děkuji své rodině za podporu a přátelům, a všem, kteří byli součástí této společné akce.  I přes  mé kolize, které k tomu patří, se střídaly EMOCE, PŘATELSTVÍ, SMÍCH. Na to vše MÁME VZPOMÍNKY!

YES, OHŘE DÍKY, DÍKY VÁM!

Nikol Vlochová