První ročník výpravy Electric Eccentric, ve dnech 6. – 11. 8. 2016, se vezl v dobrodružném duchu. Cíl byl jasný. Chtěli jsme na svých elektrických vozících sjet Vltavu. Ne po hladině, ale podél řeky, po silnicích a cestách z Kvildy až do Prahy. Vzali jsme s sebou kamarády na kolech, koloběžkách nebo jen tak v teniskách, kteří nám pomáhali postavit stany, uložit nás ke spánku a ráno zase posadit na vozíky. Za šest dní jsme se svými elektrickými vozíky urazili tři sta kilometrů.
A jak to celé začalo?
Z nepohyblivého ležáka dělá elektrický vozík jezdce. Elektrický vozík není na doma, ale na ven. “Patnáct let už na něm sedím. Díky němu prožil jsem všechno, pro co stojí za to žít. Díky němu jsem rád, že jsem ten pád ze stromu přežil. Cítím, že mu něco dlužím. Podstatné věci nestačí jen napsat, rozhodl jsem se, že podniknu výpravu, která vše výše uvedené vysvětlí za mě. Elektrický vozíček nemá rád ježdění okolo baráku, když mě může provézt kolem světa. Jelikož to ale měla být první výprava svého druhu, rozhodl jsem se, že cestu kolem světa prozatím odložím a začnu něčím, co nestojí tolik peněz. Rozhodl jsem se, že sjedu Vltavu na elektrickém vozíku. Ne pod vodou, ani po vodě, nýbrž podél. Po silnicích, cestách a stezičkách z Kvildy až do Prahy. Jednalo se o dosud nejdelší výpravu na elektrickém vozíku, kterou v Čechách kdo kdy podnikl. Aby toho nebylo málo, rozhodl jsem se cestu podniknout s někým, kdo význam elektrického vozíku dosud plnohodnotně neprožil. Oslovil jsem Richarda. Když Richard dostal v roce 2006 svůj první elektrický vozík, rozplakal se strachy. Měl z elektrického vozíku takové trauma a obavy, že na něm raději vůbec nevyjížděl. Richard mé pozvání přijal. Nevím, kdo nebo co stálo za jeho odhodláním. Vím jen, že se rozhodl správně. Naše cesta začala na Kvildě. Pokračovali jsme přes Horní Planou, Zlatou Korunu, Český Krumlov, České Budějovice, Hlubokou nad Vltavou, Orlík, Slapy až do Prahy. Cesta nám trvala pět dní a ujeli jsme při ní více než dvě sta kilometrů. Jeli jsme krásnou krajinou, podél vody, přes tábory a kempy. Připojili se k nám i jiní lidé s odlišnými dopravními prostředky. Jeli s námi cyklisté, koloběžkáři, běžci i inlajnisté.
Před cestou mi mnozí říkali: „Ríša? Ty ses zbláznil! Ten to našije pod první auto.“ Ríša měl smrt v očích, to je pravda, ale jel a do nikoho ani ničeho to nenašil. Strach mu svíral žaludek, když ho předjížděly auta, ale jel. Říkal v těch chvílích, že jeho mentální rozpoložení hraničí s epileptickým záchvatem. Pravým kolem si držel bílou krajní čáru a jel. Nikdy v životě neujel v kuse tolik kilometrů jako za těchto pět dní. Svou životní cestu zvládl. Cestu shrnul slovy:
„Pochopil jsem, že električák není ani můj služebník, ale ani soupeř. Je to můj parťák. Vím, že zastavit se můžu jenom já sám. Můžu se nechat zastavit jen vlastním strachem a svojí vlastní hlavou. To je to jediné, co mě může zastavit. Také kohokoli z vás ať už máte vozík nebo ne. Já vím, že se to píše teď všude, lidi dávají na facebook tyhle cinty, ale na mojí situaci to opravdu sedí. Překonal jsem sám sebe. Překonal jsem svůj strach.“
Elektrickým vozíkem život nekončí, ale začíná.
DĚKUJEME:
Našim kamarádům, kteří jeli s námi a pomáhali nám do stanů, ze stanů, do nabíječek a vůbec se vším, co jsme sami nezvládli. Nejvíc děkujeme Lence Zemančíkové a Markétě Štefanové, které stály při nás a pomáhaly nám v druhé fázi výpravy. Byly na nás samy.
FOTO
