Morava 2017

MORAVA 2017 Dobré ráno z tee-pee kempu Merkur Pasohlávky. Je nás deset, možná víc, nevím přesně. Někteří s námi pojedou pouze do středy, jiní se připojí v úterý, zbylí dojedou až na víkend. Celkově se do výpravy zapojí přes dvacet lidí. Zase nevím přesně. Vím jen, kde budeme večer spát, což je od loňska, kdy jsme jeli podél Vltavy z Kvildy do Prahy a nevěděli nic, docela velký organizační posun. První noc. Ležák Ríša se dobře vydadal, souká se ze stanu do stanu za holkama, mává do foťáku a zdraví své příznivce. Já bych ještě spal, ale třeskuté Ríšovo halekání má na mě opačný vliv. Vzpomínám na minulý rok a na Ríšovu první velkou cestu. Ríša je od narození ležák, který se stal díky elektrickému vozíku jezdcem. Když ho před něj poprvé přivezli, spustily se mu nudle. Trvalo leta, než si k elektrickému vozíku našel cestu. Až minulý rok se obav z jízdy zbavil. Ujel za pět dní na dvě stě kilometrů, bez nehod a bez nudlí, z Kvildy až do Prahy. To je to, proč jsme tady. Naše výpravy posouvají hranice cestování s elektrickým vozíkem.

 Je jedenáct hodin. Měli bychom vyrazit. Sedíme na vozících, kolech, koloběžkách a plánujeme dnešní trasu. Čeká nás pět dní jízdy, sto padesát kilometrů a Jižní Morava se všemi půvaby, které ji náleží. Majitel baru, který nám přes noc nabil vozíky, nás na vlastní náklady pozval na snídani. Jak nevídané. Někde jsem četl, že jeden slušný člověk dokáže víc, než deset méně slušných. Nevím, jak to bylo přesně formulované, ale zaujalo mě to. Jedeme podél nádrží Nové Mlýny. Ve Strachotíně zastavujeme ve sklípku Vinařství Tracht. Je moc pěkný, čím bezbariérovější sklep, tím pěknější. Vozíky nás neustále zdržují. Vymlouvají se, že potřebují nabíjet, že je jim vedro a kdesi cosi. Naštěstí si vybírají pro dobití místa, kde se můžeme napájet i my. Objednáváme si domácí škvarky, takové ty škvarky, které vám připomínají dětství, a ochutnávku moravského vína. „Však nejedeme na výkon, ale na víno,“ připomínám buřičům jedno ze základních předem deklarovaných pravidel výpravy a kážu další degustaci. Na vozících pohodlně sjíždíme do sklípku. Příjemný chlad, který se v něm nachází, vzbuzuje v těle až vzrušující pocity. Kdybych byl jeho majitelem, trávil bych v něm celé dny.
 Pokračujeme. Každý den musíme najet alespoň třicet kilometrů, abychom dosáhli cíle. Totiž Žeravic, kde žije náš kamarád, žeravický rodák Dušan. Rozdělujeme se na několik menších skupin, což se ukazuje jako dobrá volba. Kdykoli se v plném počtu rozhodujeme, jakou cestou se vydat, kde posedět a nabít vozíky, začnou nás trápit časové prodlevy. Bezbariérovou hospodu obvykle hledají cyklisté, zatímco vozíčkáři zůstávají na místě posledního vidění. To proto, že vozíčkář je na cestách ohroženým druhem. Zejména ten s poruchou orientace v prostoru. S takovým je potřeba nakládat jako se zásilkou. Chráníme také vozíčkáře se slabou baterkou. Vybitý vozík je jako turista s únavovým syndromem, je schopen usnout kdykoli a kdekoli. Nejlepší průzkumník mezi cyklisty je takový, který se vrací jako první. Obvykle ví, kde se nachází nejbližší bezbariérový podnik, kolik zásuvek je v něm možné využít, jak kvalitní má personál a samozřejmě zda vlastní přístupnou toaletu. Úspěchy většinou vyvažuje ten, kvůli kterému se musí čekat další hodinu, neb není k nalezení a nikdo neví, kam pláchl. Kvalifikace rolí odhaluje druhý den výpravy. Každý si nalézá svou vlastní funkci, ve které je mu dobře, ke spokojenosti všech a účelu cíle.
Je stále ukrutné vedro. I k mluvení je třeba se přemáhat. Lejeme na sebe studenou vodu, která vzápětí hřeje a usychá. Na vinohradech se nehne ani list. Každý civí před sebe, tupě tiskne páčku vpřed a odpočítává každý kilometr. Horko myšlení zpomaluje a čas prodlužuje, což je v těchto tíživých okamžicích celkově na dvě věci. Na sklípek a degustaci. Ochutnáváme tedy vynikající vína všeho druhu, od Ryzlingu po Zweigeltrebe. Mluvím tedy především o vozíčkářích. Totiž vozíčkář, přestože z podstaty neujde ani krok, je silničním zákonem charakterizován jako chodec. A chodec, jak známo, je jediný dopravní prostředek, jehož řidič může užívat alkohol i při jízdě, totiž chci říct při chůzi. Samozřejmě jsme si dali pozor, abychom měli naše vozidla stále pod kontrolou. Byli jsme svědky pouze jednoho pádu, a to mého, neboť se pádem z vozíku ukládám ke spánku, když pomocníci nejsou k mání.
Pokračujeme dál. S Davidem jsme průkopníky cesty až k ceduli zákazu vjezdu. Hbitě voláme kamarádům, ať odkloní svůj směr a sami hledáme cestu dál. Vracíme se k vodě až k přístavu pro převozníka. Tu volá kdosi za našimi zády: „Máj to bezbariérový“. A hle, loď se právě blíží k přístavu. Na palubě se nacházíme jen já, David, kapitán a děda, kapitánův pomocník. Přichází k nám a usedá na lavici. „Tak já vám tady o tom něco řeknu, jestli chcete.“ Nečeká zbytečně na naší odpověď a povídá: „Novomlýnské nádrže jsou tři. A podívejte. Věstonická Venuše se našla támhle vpravo nahoře vedle té kopice sena. Chlapci, já už jsem na lodi 52 let. To je dost, co?“ Připlouváme do Pavlova. Děda skáče z paluby na molo, chopí se lana a táhne, tak, jako posledních 52 let. Loď se vzpírá a jak se vzpírá, mlaská na ni děda, jako mlaská hospodář na svoji stračenu. A ta loď jen tiše bučí a pomalu, jakoby mimochodem, tiskne se k břehu.
Jižní Moravou s námi putují vynikající lidé. Lenka zo Slovenska, která s námi jela už minulý rok. Stejně jako Lukáš, výborný plánovač a fotograf. Jirka sedí v doprovodném voze a pomáhá nám s převozem bagáže den co den do cílových kempů, staví stany a má taky dobrý čich na bezbariérové toalety. Jeho snoubenka Míša zatím na vozíku s únavovým syndromem doprovází Ríšu s poruchou orientace v prostoru. Do výpravy se připojují další členové a členky. Z mého rodného kraje ze severu Čech i kamarádi z Brna. Odjíždí Jíťa, neboť zítra musí do práce. Za necelé tři dny na svém vozíku s námi ujela téměř sto kilometrů! Odváží si fotky z vinohradů, skvělé zážitky a radost. Odjet musí i Pavel. Moc nemluví. Marně ho přesvědčujeme ať mluví, výhružkami, že dokud nepoví alespoň pět vět, domů ho nepustíme. „Tolik?“ povídá. „Tak už jenom čtyři! A Nestačily by tři? Na mě i dvě jsou moc.“ A ta poslední? „Nerad mluvím.“ Dodává Pavel a s úsměvem odjíždí domů. Celkově se do naší výpravy zapojilo dvacet sedm lidí.
Kilometry nám mizí pod koly. Navštěvujeme zámky Lednice, Valtice, Milotice a další. Spíme ve dvou stanech, spát chodíme po půlnoci, vstáváme před polednem. Vozíky nabíjíme po domluvě se správci kempu v přidělených prostorách. Za celou cestu jsme nenarazili na nikoho, kdo by se na nás mračil. V kempu Josef nakládáme naše těla do bazénu s příjemně vlažnou vodou, Dáda hraje na kytaru a zpívá, připojuje se Fanda i výtečný improvizátor David se svou harmonikou. Spát jdeme ve tři ráno. Není třeba spěchat. Je před námi poslední štreka.
Vítězoslavně vjíždíme do Žeravic. U domu nás vítá Dušan s naraženým sedem, totiž sudem, studeného Syrovaru 12 °. Tak živého vozíčkáře většina výpravy ještě neviděla. Je to srdečný hospodář, obklopen hlínou a zdivem. Usínáme a probouzíme se v závěrečném dni naší výpravy. Uteklo to jako víno. Vyjíždíme ze Žeravic, k Stanislavu Žůrkovi do vinařství Žůrek. Přesně podle Dušanova plánu. Od vinařství Žůrek pokračujeme na vinařství Skalák, z vinařství Skalák jedeme k vinařství Maňák Žádovice. Po dopití poslední skelničky, které neodolali ani ti nejuvědomělejší cyklisté, vyjma abstinentky Lenky zo Slovenska, se vracíme zpět k Dušanovi. Zde končíme naší pět dní trvající cestu. Elektrický vozík je největší vynález dvacátého století, alespoň pro nás. Nemohu mluvit za cyklisty a koloběžkáře, kteří jeli s námi. Vím jen, že většina z nich chce jet příští rok znovu. A kam? Do Jižních Čech nebo do Vysokých Tater. Tak zase za rok.
Tohle je Ríša. Hlavní postava prvního ročníku výpravy Electric Eccentric, při které jsme společně s dalšími kamarády sjeli Vltavu. V pěti dnech jsme se na svých elektrických vozíčcích přesunuli z Kvildy do Prahy, najeli přes 200 km. Ríša převezl svůj osud a zbavil se strachu.
Dalším ležákem, který se díky električáku stal jezdcem, je David. Davida znám od roku 2004, kdy jsme se potkali na rehabilitačním pobytu v Luži – Košumberk. Přivedla nás k sobě vášeň cestování na elektrickém vozíku a chuť na pivo. Od té doby si na lázeňské pobyty vybíráme společné termíny. Najezdili jsme spolu nesčetně kilometrů, navštívili bezpočet hospod, viděli mnoho západů sluncí (východ ani jeden, zato záchodů dost) a nazpívali toho víc, než všichni brontosauři dohromady. David jezdí na vozíku od roku 1991, kdy na Lipně skočil šipku pod hladinu a zlomil si páteř. Vystudoval ekonomku i práva a už sedm let je soudcem okresního soudu Rokycany. Je až s podivem, s jakou lehkostí dokáže pojit život úctyhodně a přísně profesionální s životem obyčejného zemitého lumpa. Ten jev jest mi i po třinácti letech úzké známosti neustálou záhadou.
Na Moravu s námi vyráží také Míša. Jak račte vidět, tahle holka měla před lety slušně nakročeno k profesionální dráze hráčky ledního hokeje. Jenže s jednou nohou se k fenomenální hokejové kariéře našlapuje jen stěží. Škoda. Jarda Jágr mohl být už dneska zářně ženat, Míša provdána a tím by celá pohádka mohla skončit. Jenže ona nekončí. Míša opustila své hokejové ambice, vyměnila hokejku za extender a začala hrát Curling vozíčkářů. Led jako led. S curlingovými kameny to docvrnkala až na Mistrovství světa. Pohádka pokračuje. Míša se vrátila k hokeji. K jinému hokeji. Powerchair Hockey. Hrála ve třech klubech, s dvěma z nich získala titul, zúčastnila se hromady mezinárodních turnajů, a světe div se, také v tomhle sportu reprezentovala naši zem. A teď už ta pohádka může pozvolna končit. Míša si bere na Moravu svého snoubence a v září má svatbu. Jarda zůstane zase na ocet.
A Jíťa. Zjevila se v Praze asi před osmi lety. Doputovala vlakem odněkud z Bukovan, na starém, rozvrzaném, špinavém vozíčku. Na klíně si vezla svůj uzlíček lásky, tehdy asi šestiletého syna Josífka a na zádech velikou tašku. Poznal jsem ji na florbale. Vzpomínám si, že měla fóbii z metra. Vyprávěla mi o svých okružních jízdách Prahou, jen aby se vyhnula temnosti podzemí. Myslím si, že i lidí se bála. Mluvila zpočátku tak nesměle, že bylo těžké rozeznat její řeč od ticha. Trvalo to sedm let, než se Jítě život v Praze příjemně rozběhl. Už mluví. Mluví tak, že se mluvením i živí. Jakási agentura našla zalíbení v jejím hlase a zaměstnala ji. Jíťa je hráčkou české reprezentace Powerchair Hockey. Provozuje svou živnost Krásné nehty a po sedmi letech vyměnila také svůj starý vehikl.